Když se ve Strašnickém krematoriu loučili přátelé z divadla Na Zátorách s Ivanem Volfem, já tam nebyla. Doma jsem vzpomínala na kamaráda Ivana, komika, proutníka, skladatele, textaře a skvělého hudebníka, a hlavou mi běžela jeho Vánoční píseň pro Hanku. Jednu písničku napsal i pro mě. Text už si nepamatuji, melodie byla těžká a já nezralá, abych ji pochopila. Bylo mi smutno. Došlo mi, že to není jen Ivan, s kým se loučím, že se loučím s etapou života, kterou nazýváme mládím. Kamarád mi onehdá řekl – už se kácí v našem lese. Tohle zatnutí bylo pro mě silné.
Ivana jsem dlouho neviděla, ale nevadilo to, hlavně že byl. Byl nemocný a já se chystala mu zavolat. Nestihla jsem to. Beru do ruky mobilní telefon a zadávám Ivan Volf. Kontakt odstranit.
Některé věci se nemají odkládat…
Připomnělo mi to ,jak jsem několik let odkládala vymazání kontaktu,když zemřela moje milovaná teta v Austrálii.
OdpovědětVymazatTaké mi to připomělo blízké, kteří "odložili" pár věcí do budoucnosti, které se nikdy nedožili. Raději nic neodkládat. Je jen tady a teď.
OdpovědětVymazat