Lázeňská I. - Pan Mráček

Ach jo, zase nemám fotku. V šuplíku je pár vzpomínek, tak zkusme tuhle alternativu:

Před rokem pan Mráček navigoval mého muže svým dálkovým ovládáním do perličkové lázně na sedačkové lanovce, letos jsem tam lezla já. Sama po schůdkách, za Mráčkovy asistence.

Pan Mráček je zvláštní člověk. Mladý, štíhlý, uzavřený do sebe. Nepromluví slovo, jen kývne hlavou na pozdrav, aniž by se cokoliv s jeho obličejem přihodilo. Když na chodbě vyzvedává klienty k proceduře, vydá příkaz ke vstupu mávnutím ruky. A občas, snad jako vrchol jeho sympatií, přitom lehce hvízdne. Loni jsme se s ním zpočátku snažili navázat mírně společenský kontakt, a pokud nějak reagoval, byly to oči v sloup, úklon hlavy do strany anebo pár slov se skloněnou hlavou, kterým jsme nerozuměli. Nabyli jsme dojmu, že pan Mráček je pravděpodobně jeden z bývalých pacientů – pardon, klientů.

Takže jsem lezla do perličkové lázně a sama sebe se ptala, co tam budu těch 15 minut dělat. Ale perlička je úžasná věc. A jak jsem se snažila nastavovat bedra, ramena a nechat si všechno pěkně protřepat a promasírovat, utekla ta čtvrthodinka fakt dost rychle.

Zatímco pan Mráček pomáhal z lázně mé spoluklientce, vstala jsem a chtěla také vylézt. A tak jsem poprvé slyšela pana Mráčka, jak říká „zůstaňte sedět, dokud to nevypnu“. Omluvila jsem se, že jsem tam prvně. Pohladil mi ruku a řekl, „já vím, to je v pohodě“. Připomněl mi Werichovu pohádku o tom, jak byl královský syn němý, dokud mu nepřesolili polévku. Na otázku, proč nikdy předtím nepromuvil odvětil, že dosud přece bylo vše v pořádku.
No a taky když jste v perličce, stejně nic neslyšíte. 

2008_11