Naše hospoda

V Atelieru

Procházka o vánočním popoledni

 

Moc se těším, že se dny zas začnou prodlužovat.

Vzpomínka na Zadar II

Vzpomínka na Zadar

Lázeňská II. - O lázeňském stravování

Manžel byl neoblomný. Musela jsem v neděli ráno vstávat ve čtyři a vyrazili jsme do lázní. Manžel jako pacient zdravotní pojišťovny, já po jeho boku coby samoplátce. Chtěli jsme strávit pár dní spolu. Rozdělila nás jídelna.

Jestliže žaludek pacienta (P), vyslaného na léčení zdravotní pojišťovnou, dosahuje průměrné velikosti mezi 25 až 30 cm, u samoplátce (S) se předpokládá objem tohoto orgánu minimálně trojnásobný.

Již rozměr listu, na kterém je denní menu zaneseno, se liší. Zatímco P čte nabídku svého výběru z formátu A6 a poté ho připíná kancelářskou sponou na stojánek u slánky, S hledí na popsaný list papíru velikosti A4, který si poté uloží do barevných a polaminovaných desek.

Jestliže P dostává k snídani pečivo se 2 druhy uzenin (šunku a salám) s jedním máslíčkem a jablkem, S dostane rovněž dva druhy uzenin (v dvojnásobném množství), k tomu dva druhy tvrdého sýra, dvě maslíčka, jablko velkého vzrůstu, jogurt, sýr tavený, paštiku Májku, med porcovaný a porcovanou marmeládu. A na dojedení skvělý zákusek.

Když P k obědu obdrží polévku a hovězí guláš s těstovinami, je to dostatečně velká porce, kterou však statný muž zvládne sníst. S  po polévce dostává pikantní hovězí masové kostky s knedlíkem i rýží (bramborem i hranolkami, vždy dvě různé přílohy současně) a k tomu kompot. Poté velký pohár s pudinkem, jahodami, šlehačkou a čtyřmi oplatkami.

K večeři S přinesou na rozdíl od P i předkrm, opět větší množství stravy, oplatku, a dokonce si může vybrat, zda chce pivo, Fantu, Colu nebo 2 deci vína. P popíjí šťávu s vodou.

A zatímco si P z jídelny radostně odskotačí vstříc novým dobrodružstvím, S se sotva odvalí od stolu s urputnou snahou neříhnout ještě v prostoru jídelny a po celý zbytek dne se vystříhává jakéhokoliv rychlejšího pohybu.

Čím jsme se my Samoplátci provinili? Ještě že je tam se mnou byl Pojištěnec.

2008_11

Mrazivý víkend

Viděno přes sklo

Lázeňská I. - Pan Mráček

Ach jo, zase nemám fotku. V šuplíku je pár vzpomínek, tak zkusme tuhle alternativu:

Před rokem pan Mráček navigoval mého muže svým dálkovým ovládáním do perličkové lázně na sedačkové lanovce, letos jsem tam lezla já. Sama po schůdkách, za Mráčkovy asistence.

Pan Mráček je zvláštní člověk. Mladý, štíhlý, uzavřený do sebe. Nepromluví slovo, jen kývne hlavou na pozdrav, aniž by se cokoliv s jeho obličejem přihodilo. Když na chodbě vyzvedává klienty k proceduře, vydá příkaz ke vstupu mávnutím ruky. A občas, snad jako vrchol jeho sympatií, přitom lehce hvízdne. Loni jsme se s ním zpočátku snažili navázat mírně společenský kontakt, a pokud nějak reagoval, byly to oči v sloup, úklon hlavy do strany anebo pár slov se skloněnou hlavou, kterým jsme nerozuměli. Nabyli jsme dojmu, že pan Mráček je pravděpodobně jeden z bývalých pacientů – pardon, klientů.

Takže jsem lezla do perličkové lázně a sama sebe se ptala, co tam budu těch 15 minut dělat. Ale perlička je úžasná věc. A jak jsem se snažila nastavovat bedra, ramena a nechat si všechno pěkně protřepat a promasírovat, utekla ta čtvrthodinka fakt dost rychle.

Zatímco pan Mráček pomáhal z lázně mé spoluklientce, vstala jsem a chtěla také vylézt. A tak jsem poprvé slyšela pana Mráčka, jak říká „zůstaňte sedět, dokud to nevypnu“. Omluvila jsem se, že jsem tam prvně. Pohladil mi ruku a řekl, „já vím, to je v pohodě“. Připomněl mi Werichovu pohádku o tom, jak byl královský syn němý, dokud mu nepřesolili polévku. Na otázku, proč nikdy předtím nepromuvil odvětil, že dosud přece bylo vše v pořádku.
No a taky když jste v perličce, stejně nic neslyšíte. 

2008_11

Moje cesta na hory

Tohle je ohlédnutí, odkud jsem v neděli přijela:

A odtud jsem už odmítla autem pokračovat:

 A tudy šla dál potmě pěšky, doufajíc, že jdu správně.

Jak jsem jela na hory

Ten poukaz na sedmidenní pobyt na horské chatě Míla jsem koupila koncem loňského roku. Byl platný do 20.12. roku letošního, takže žádný spěch. Jenže od června již nebyl celotýdenní pobyt možný a maximum volných dnů po sobě jdoucích bylo pět, a to až koncem listopadu. No, kdo nás zná, ví, že pro nás nejsou zasněžené hory zrovna to nejvhodnější, ale budiž.
Jak se blížil termín odjezdu, moje sledovanost vývoje povětrnostní situace na horách stoupala.  Zato čelist zřetelně poklesla po oznámení mého muže, že situace v nížině vyžaduje jeho přítomnost. A že tedy jedu sama.
Nastudovala jsem řádně cestu, připravila itinerář a vyrazila. Podle plánku cesty jsem měla chatu na dosah ruky. Jenže – která z nich to je? Žádný problém v době mobilních telefonů! Pokud ovšem máte signál. Ten jsem neměla.
Hory byly vylidněné, penziony zavřené.  Silnice skončila, dál bylo Polsko. Blížil se soumrak. Ještě že se objevil signál! Na chatě to nikdo nebral, tak jsem zavolala domů. Můj muž, jako vždy ochotný pomoct, otevřel mapy internetu a navigoval. Prý – až budeš „U Spáleného mlýna“, zastav a zavolej. S úlevou jsem objevila Spálený mlýn. Ale nemám signál!
Popojela jsem, zavolala a uslyšela, že u Spáleného mlýna jsem měla odbočit. Jenže já tam tu závoru viděla!

Telefon na chatě stále nebrali a tak jsme to vzali z druhé strany. Nechala jsem se navigovat už se slzami v očích, nějak jsme se nemohli s mužem domluvit. Jela jsem do kopců po cestách, kde se nedalo vyhnout autu v protisměru, a tiše trpěla, neboť mi stále nebylo jasné, zda dosáhnu cíle.
Konečně jsem uviděla první směrovku na chatu Míla! Hurá, jedu dobře!
Pravda, ta informativní dopravní značka pro slepou ulici, co tam stála, mi moje nadšení trochu hatila. Ta modrá turistická rovněž. Byla jsem sevřená vlevo zalesněnou strání, vpravo strží. Ale byl to vlastně nádherný pohled. Poslední paprsky zapadajícího sluníčka se proplétaly mezi stromy hustého lesa a připravili tak nádhernou podívanou na teple rezavou barvu spadaného jehličí. Kopec se pomalu začal stávat krpálem a zastavení vozidla neznamenalo, že stojíte na místě. Auto po jehličí tiše klouzalo serpentýnkami vzad.
Když se sklon téhle, v porovnání s následujícím, přátelské cesty opět zvedl, obrovské balvany, které zde po věky existovaly, zcela jasně oznámily – tudy ne. A aby bylo zcela jasno, stála tam zas ta dopravní značka.
Můj muž mi z nížiny dával příkaz „vpřed“, ale to nešlo, otočit také ne a couvat - to už vůbec. Tma jak v pytli a já řvala, že už dál, ani zpět nepojedu.
Možná jsem tam nebyla úplně první, protože u té značky bylo takové malé, rovné místečko, úplný zázrak, akorát tak pro odstavení půlky vozidla. Tak jsem vzala kabelku, foťák a nadále navigována mužem lezla po balvanech vzhůru.

Míla tam stála.

Asi jsem se moc dobře neuvedla. Přála bych vám vidět ty obličeje, když jsem sdělila, kde parkuji. A přivést auto? Snad až přijede pan majitel…
Tak jsem si vzala klíče od pokoje a šla se ubytovat. Ještě jedna postýlka a mohla se tam filmovat pohádka o sedmi trpaslících.

Vydala jsem se k autu pro PC, ostatní věci tam nechám a počkám na majitele. Bez baterky a přes balvany bylo těch 800 m dost dobrodružných.  Zvládla jsem to.
A když jsem dorazila do chaty, zjistila jsem, že nemám klíče od pokoje. Náhradní neměli, nezbývalo, než jít znovu a doufat, že leží uvnitř auta. Naštěstí tam byly.

S panem majitelem jsem se domluvila, že auto ráno přiveze. Měla jsem šest postýlek, ale ručník a noční košile byly v autě.
Paní provozní jsem požádala, ať zatím nevěší zpátky tu dubovou polici, co dnes prý spadla ze stěny nad postelí, ustlanou pro mě.

Obrázky v mlze

 

 

Cesta na Sněžku

se sluníčkem na lanovce

 a bílou mlhou v údolí.

Zmrzlá rosa

Schovaná ve tmě

Na Krakonošově

Pozdně podzimní odpoledne

 

Večerní dálnice

Dušičkový Ateliér s Pavlínou Jíšovou

Malá reportáž malým kompaktem z dušičkového večera ve vinárně Ateliér

Jan Paulík

 

Úžasný vypravěč poezie Václav Finkrle. Pohladí po duši a třeba i rozpláče. 

 

KNEZAPLACENÍ

Pavlína Jíšová a Adéla Lounková

Krásná dcera krásné matky.

 

 

Písničkový Ateliér č. 11

Malá reportáž malým kompaktem z příjemného večera ve vinárně Ateliér.

 Sám doma

 

 Tomáš Machalík

 

 Aleš Ptáček

 

 Honza Beran

 

 Honza Mašín

 

 a host večera

Jiří Dědeček

Ach jo,...

Nějak se mi před časem zatřásla ruka a tak se mi změnil vzhled blogu. To by ani tak nevadilo (nemám až tak vyhraněnou představu, jak musí vypadat), kdyby se mi neztratily odkazy na mnou sledované blogy, jejichž pořadí se hezky samo měnilo podle doby publikování novinek jejich uživatelů. A teď je to pryč a já už strávila mnoho hodin pátráním, až mě z klikání myší bolí zápěstí a možná i trochu doutná hlava. Zato tam mám odkazy na cosi na Google a to bych tam snad i mohla strpět, ale hlavně bych tam ráda zpátky své oblíbence! Uměl by někdo poradit? To bych byla moooc vděčná. Vaše Ipsilonka

Dlouhý stín odpoledního sluníčka

Podzimní stromy II

Podzimní stromy I

 

Podzimní mariánskolázeňská