Tohle je ohlédnutí, odkud jsem v neděli přijela:
A odtud jsem už odmítla autem pokračovat:
A tudy šla dál potmě pěšky, doufajíc, že jdu správně.
Jak jsem jela na hory
Ten poukaz na sedmidenní pobyt na horské chatě Míla jsem
koupila koncem loňského roku. Byl platný do 20.12. roku letošního, takže žádný
spěch. Jenže od června již nebyl celotýdenní pobyt možný a maximum volných
dnů po sobě jdoucích bylo pět, a to až koncem listopadu. No, kdo nás zná, ví, že
pro nás nejsou zasněžené hory zrovna to nejvhodnější, ale budiž.
Jak se blížil termín odjezdu, moje sledovanost vývoje povětrnostní situace na horách stoupala. Zato čelist zřetelně poklesla po oznámení mého muže, že situace v nížině vyžaduje jeho přítomnost. A že tedy jedu sama.
Nastudovala jsem řádně cestu, připravila itinerář a vyrazila. Podle plánku cesty jsem měla chatu na dosah ruky. Jenže – která z nich to je? Žádný problém v době mobilních telefonů! Pokud ovšem máte signál. Ten jsem neměla.
Hory byly vylidněné, penziony zavřené. Silnice skončila, dál bylo Polsko. Blížil se soumrak. Ještě že se objevil signál! Na chatě to nikdo nebral, tak jsem zavolala domů. Můj muž, jako vždy ochotný pomoct, otevřel mapy internetu a navigoval. Prý – až budeš „U Spáleného mlýna“, zastav a zavolej. S úlevou jsem objevila Spálený mlýn. Ale nemám signál!
Popojela jsem, zavolala a uslyšela, že u Spáleného mlýna jsem měla odbočit. Jenže já tam tu závoru viděla!
Jak se blížil termín odjezdu, moje sledovanost vývoje povětrnostní situace na horách stoupala. Zato čelist zřetelně poklesla po oznámení mého muže, že situace v nížině vyžaduje jeho přítomnost. A že tedy jedu sama.
Nastudovala jsem řádně cestu, připravila itinerář a vyrazila. Podle plánku cesty jsem měla chatu na dosah ruky. Jenže – která z nich to je? Žádný problém v době mobilních telefonů! Pokud ovšem máte signál. Ten jsem neměla.
Hory byly vylidněné, penziony zavřené. Silnice skončila, dál bylo Polsko. Blížil se soumrak. Ještě že se objevil signál! Na chatě to nikdo nebral, tak jsem zavolala domů. Můj muž, jako vždy ochotný pomoct, otevřel mapy internetu a navigoval. Prý – až budeš „U Spáleného mlýna“, zastav a zavolej. S úlevou jsem objevila Spálený mlýn. Ale nemám signál!
Popojela jsem, zavolala a uslyšela, že u Spáleného mlýna jsem měla odbočit. Jenže já tam tu závoru viděla!
Telefon na chatě stále nebrali a tak jsme to vzali
z druhé strany. Nechala jsem se navigovat už se slzami v očích, nějak
jsme se nemohli s mužem domluvit. Jela jsem do kopců po cestách, kde se nedalo vyhnout
autu v protisměru, a tiše trpěla,
neboť mi stále nebylo jasné, zda dosáhnu cíle.
Konečně jsem uviděla první směrovku na chatu Míla! Hurá, jedu dobře!
Pravda, ta informativní dopravní značka pro slepou ulici, co tam stála, mi moje nadšení trochu hatila. Ta modrá turistická rovněž. Byla jsem sevřená vlevo zalesněnou strání, vpravo strží. Ale byl to vlastně nádherný pohled. Poslední paprsky zapadajícího sluníčka se proplétaly mezi stromy hustého lesa a připravili tak nádhernou podívanou na teple rezavou barvu spadaného jehličí. Kopec se pomalu začal stávat krpálem a zastavení vozidla neznamenalo, že stojíte na místě. Auto po jehličí tiše klouzalo serpentýnkami vzad.
Když se sklon téhle, v porovnání s následujícím, přátelské cesty opět zvedl, obrovské balvany, které zde po věky existovaly, zcela jasně oznámily – tudy ne. A aby bylo zcela jasno, stála tam zas ta dopravní značka.
Můj muž mi z nížiny dával příkaz „vpřed“, ale to nešlo, otočit také ne a couvat - to už vůbec. Tma jak v pytli a já řvala, že už dál, ani zpět nepojedu.
Možná jsem tam nebyla úplně první, protože u té značky bylo takové malé, rovné místečko, úplný zázrak, akorát tak pro odstavení půlky vozidla. Tak jsem vzala kabelku, foťák a nadále navigována mužem lezla po balvanech vzhůru.
Konečně jsem uviděla první směrovku na chatu Míla! Hurá, jedu dobře!
Pravda, ta informativní dopravní značka pro slepou ulici, co tam stála, mi moje nadšení trochu hatila. Ta modrá turistická rovněž. Byla jsem sevřená vlevo zalesněnou strání, vpravo strží. Ale byl to vlastně nádherný pohled. Poslední paprsky zapadajícího sluníčka se proplétaly mezi stromy hustého lesa a připravili tak nádhernou podívanou na teple rezavou barvu spadaného jehličí. Kopec se pomalu začal stávat krpálem a zastavení vozidla neznamenalo, že stojíte na místě. Auto po jehličí tiše klouzalo serpentýnkami vzad.
Když se sklon téhle, v porovnání s následujícím, přátelské cesty opět zvedl, obrovské balvany, které zde po věky existovaly, zcela jasně oznámily – tudy ne. A aby bylo zcela jasno, stála tam zas ta dopravní značka.
Můj muž mi z nížiny dával příkaz „vpřed“, ale to nešlo, otočit také ne a couvat - to už vůbec. Tma jak v pytli a já řvala, že už dál, ani zpět nepojedu.
Možná jsem tam nebyla úplně první, protože u té značky bylo takové malé, rovné místečko, úplný zázrak, akorát tak pro odstavení půlky vozidla. Tak jsem vzala kabelku, foťák a nadále navigována mužem lezla po balvanech vzhůru.
Míla tam stála.
Asi jsem se moc dobře
neuvedla. Přála bych vám vidět ty obličeje, když jsem sdělila, kde parkuji. A přivést auto? Snad až přijede pan majitel…
Tak jsem si vzala klíče od pokoje a šla se ubytovat. Ještě jedna postýlka a mohla se tam filmovat pohádka o sedmi trpaslících.
Tak jsem si vzala klíče od pokoje a šla se ubytovat. Ještě jedna postýlka a mohla se tam filmovat pohádka o sedmi trpaslících.
Vydala jsem se k autu pro
PC, ostatní věci tam nechám a počkám na majitele. Bez baterky a přes balvany
bylo těch 800 m dost dobrodružných. Zvládla
jsem to.
A když jsem dorazila do chaty, zjistila jsem, že nemám klíče od pokoje. Náhradní neměli, nezbývalo, než jít znovu a doufat, že leží uvnitř auta. Naštěstí tam byly.
A když jsem dorazila do chaty, zjistila jsem, že nemám klíče od pokoje. Náhradní neměli, nezbývalo, než jít znovu a doufat, že leží uvnitř auta. Naštěstí tam byly.
S panem majitelem jsem se
domluvila, že auto ráno přiveze. Měla jsem šest postýlek, ale ručník a noční
košile byly v autě.
Paní provozní jsem požádala, ať zatím nevěší zpátky tu dubovou polici, co dnes prý spadla ze stěny nad postelí, ustlanou pro mě.
Paní provozní jsem požádala, ať zatím nevěší zpátky tu dubovou polici, co dnes prý spadla ze stěny nad postelí, ustlanou pro mě.
